Začalo to před pěti lety, skrečovaným pokusem o renovaci repliky Lotusu Seven zvané Locust.  Jedná se o atypickou větev skupiny vozů s vizáží Chapmanova legendárního dítěte. Locust je taková kanoe z překližky kašírované hliníkovým plechem, na ocelovém rámu s trojúhelníkovými rameny vpředu a tuhou zadní nápravou. Jeden takový vůz se u nás krátce ohřál, aby se po čase v nezměněném stavu vrátil zpět původnímu majiteli. Nijak zajímavý příběh.

Myslel jsem, že tato krátká epizoda bude na dlouho plnit funkci první velké opice začínajícího pijana. Tak jak to ale v životě chodí, vše se nakonec ubralo nepředvídatelným směrem. Tento letmý kontakt se zmíněným exotem zažehl plamínek, který se nakonec rozhořel v doposud nejdéle trvající projekt naší garáže.

Co čert nechtěl, Petr se svým neomylným nosem v roce 2010 narazil na zprvu obyčejně vyhlížející nabídku obdobné repliky k prodeji, lokalizovanou nedaleko Frankfurtu. Zaujal nás na ni dvoulitrový motor se 140HP. Po kratší mailové komunikaci s majitelem jsme se pro tuhle káru rozjeli.

Tak jako pokaždé, když jedeme pro dalšího mazla, pojali jsme cestu jako prima výlet za novými zážitky. Natěšeni jsme dorazili na místo setkání, kde nás čekal sympaťák v letech jménem Bernd.

Evidentně jsme byli prví Češi, kterým něco prodával. Snažili jsme se chovat slušně a uctivě, což vyústilo v pozvání na čaj do jedné z budov nedalekého statku. Pod jeho střechou, jak se nakonec ukázalo, byl ukryt i náš budoucí stájový přírůstek. Až s nějakým skluzem nám došlo, že cestou k Lotusu míjíme další vozy. Stál tam například Jensen Interceptor, a mimo jiné i replika Bugatti 35, samotná tak stará, že už se jí rozpadalo kožené čalounění. Dodnes mě mrzí, že jsem zkoprnělý nic nenafotil, nicméně s ohledem na věk Bernda a jeho zjevnou dobrotivost, mi to přišlo jaksi nepatřičné.

Vlastně jsem měl pocit, že se mezi ty perly náš Lotus ani nehodí. Replika postavená na bázi Fordu Cortina, co si budeme namlouvat, není zrovna zlatá cihla ve světě klasiků. Byl jsem tak oblouzněný tou atmosférou, že jsem úplně nechápal, co všechno mi chtěl Bernd o autu sdělit. Mluvil o tom, jak bylo auto rychlé, o závodění a o bouračce a dalších detailech z jeho evidentně bohaté historie. Já myslel jen na to, dostat se konečně pod kapotu a podívat se na ten zvláštní motor, díky kterému jsme vlastně na inzerát reagovali. No a pak to přišlo. V motorovém prostoru, kde byste za normálních okolností mohli pohodlně chytat motýly, bylo na první pohled dost těsno. Všude zašlý hliník, samá hadice, dva karburátory Zenith Stromberg, dvě velké řemenice a ventilová víka s nápisem Lotus. To mi vyrazilo dech. Ten motor jsem už viděl, ale nikdy ne v téhle posteli.

Nechtěl jsem být za pitomce a tak jsem se ptal jen úsporně. Ve skutečnosti se to ve mně vařilo a já se bál říct, že ten motor znám z Espritu. Přihořívalo, ale stejně jsem byl mimo.

Kdybych víc naslouchal tomu, co mi Bernd říká, byl bych si to tápání ušetřil. Z plynoucího hovoru mi postupně docvaklo, že byl motor původně zabudován v Jensenu Healey ze 74. Opravdu se jednalo o Lotus 907, který byl v silnějším naladění a Dell Orto karburátory, montován do Espritu první generace, Eclatu a myslím i Elitu. Ve staré tašce jsme s jinými díly objevili i původní červená víka vaček s reliéfy Jensen Healey. JH byl roadster ve většině exportovaný s levostranným řízením do spojených států. Pár jich skončilo v Evropě a veškeré kusy s volantem vpravo zůstaly doma v UK. Byl jsem z toho vedle, čekal jsem Sierru, Vauxhall nebo nějakou podobnou novodobější dvouvačku, ale Lotus mě dostal.

Vyřídili jsme tedy všechny náležitosti, naložili auto a ještě chvíli klábosili o všem možném. Před odjezdem nám na rozloučenou Bernd hrdě nastartoval sedmilitrového Interceptora. Chvíli jsme u něj významně stáli a mlčeli, on pak párkrát zasněně prošlápl plyn a bylo po všem. Uctivě jsme se rozloučili a mastili zpátky na východ.