To se jednoduše rozhodnete, že si zaletíte pro starého Chevroleta z padesátých let do Anglie. Řeknete kamarádovi, jestli nechce letět s vámi, protože je o čem povídat a taky si říkáte, že zpáteční cesta rychleji uběhne. Jste totiž “chycenej” a půjde to tak nebo tak…Pak letenky, půjčení auta na letišti v Londýně, pár stovek mílí na místo setkání a už je váš.
Setkal jsem se s Peterem (starší Anglán, ve vytahaných dněprech) v jeho anglické kuchyni. Byla těsná a plná různých artefaktů. Nechyběla vycpanina ani fotografie s předešlých dob. A teď k tomu, co je na tom nádherné… Když jsem mu předával nemalý obnos, který se snažil tak dvakrát spočítat, potřetí se mi podíval do očí, vzal do náručí všechny ty bankovky a šup s nima do dřezu mezi ty neumyté hrnky. S ledovým klidem mi anglicky řekl, že je to v pořádku a ať už se raději jdeme rychle podívat na toho fešáka.
Ale teď k tomu triku. Cesta ubíhala příjemně a v eufórii. Jen to trochu plavalo, moc to nebrzdilo a jedete v noci a vlevo. Přespání v hotýlku na ostrovech, tunel a už jste ve Francii. Přichází čas prvních benzinek, kde do sebe tlačíte stále stejné věci, ale jste šťastní, že 60 let starý Chevyk poslouchá, ševelí a jede. Vůbec si nevšimnete toho, že se kolem auta motají  podezřelí obdivovatelé.
Valím to už na Essen a PB vedle mě na sedačce říká: “Ty vole, neplave to nějak?”V tunelu to bouchlo a po ráfku jsme doskřípali k Essenskému bahnhofu. Měli jsme jednu rezervu a tak ADAC o půlnoci, eura a bubláme dál.
Říkám mu: “Ještě, že nám ten starej dobrej angličan dal sebou starou Dunlopku jako rezervu. To jsme měli kliku”…Pročež PB říká: “Ty vole, neplave to nějak?”  A já na to, že ta rezerva nebylo zase takové vítězství. Zastavíme u benzinky a hle – druhé kolo utíká… Sakra to je pech, asi začínají odcházet postupně všechny ty přežitá kola. Některým to je už teď jasný, ale my jsme stále veřili na smůlu. Zkrátím to. Zůstali jsme viset na další pumpě, prochodili jsme třikrát 10km přilehlé německé městečko, kde nám podle očekávání nikdo nepomohl a tak to skončilo 700km dlouhým odtahem domů. To už jsme oba pěkně zvonili a klepali slušnou kosu. Den po návratu jsme odvezli dva disky  s tím co na nich zbylo do servisu na Franťák  (Františkov – Liberec) a tam mechaníra říká:  “ Máme tu dva péráky, přijďte si  po obědě, bude to hotové.” A jak řekli tak i udělali.Když mi dával do ruky dva vybroušený trujúhelníčky z oceli, vzpoměl jsem si na  ty moje “první fanoušky” večer u benzinky.

Petr Oplíštil