Před koncem devatenáctého století bratři Vernerové v Paříží dávají motocyklu, nástupci jízdního kola, zcela nové rozměry. Na velocipedě , který se sériově vyrábí, umisťují nad přední kolo lehký čtyřtaktní jednoválec, který řemenici na předním kole pohání řemínkem kruhového průřezu. To je  Evropa a nyní Amerika – kde také dochází k mohutnému rozmachu. Značné množství velocipedů a jejich řemeslně zvládnutá výroba byly podhoubím pro okamžik, kdy do rámu jízdního kola byl vsazen bublající motor. Nechci vás zahrnout spoustou technických dat, ta je možno si přečíst v každé odborné literatuře , kde se tím zabývají větší odborníci než jsem já. Amerika má  Penningtona, který se svým sporným dvouválcem  není jediným , ale je možno jej považovat za jednoho z těch prvních , kdo se pokusil dát velocipedu pohon motorem.

Je to už jaksi lidské. Kde se něco děje tam se lidský tvor snaží nějak ukázat, předvést, třeba před madonou svého srdce a nebo jen tak pro slávu značky a tak musí závodit. Je to jedna z přirozeností naší člověčiny.  Závody v Evropě byly malinko jiné a tak bylo i jiné zaměření konstrukce a výroby motocyklů. V Evropě se převážně závodilo na silnicích, kde se prakticky motocykl pohybuje jaksi ve svém prostředí. V prostředí kde se denně nachází a je zde přirozeným  jevem. Této určité filosofii se  přizpůsobuje i konstrukce motocyklu a jeho stavba.

Američané , ti na to šli poněkud jiným způsobem. Přehodili doutník z jedné strany úst na druhou, hodili nějaký ten drink a šupky pěkně na závodní prkennou dráhu, která zde zbyla po závodech jízdních kol. Bylo zde vše potřebné pro zábavu, prkenná dráha v zatáčkách prudce klopená , kolem sedadla, v zázemí vše co hrdlo ráčí a tak jen se malinko naklonit k hrazení, tam se dá přece pěkně bouchat, abychom svého favorita povzbudili a nic nebrání krásně prožitému odpoledni. Kdepak nějaká silnice, kde to jen tak pšoukne a přežene se tu stádo závodících bláznů a pak zase nějakou dobu čekat a nic nevidět a zase pšouk a zase nic. Tady pěkně v pohodlíčku, udělá se dráha, to je jen pár prkýnek,  hodně stánků s občerstvením a už se mohou prodávat “tikets”.

Této “americké zálibě” pochopitelně musí odpovídat i stroje  - konstrukcí, výkonem, stavbou prostě vším co je třeba pro správnou jízdu na oválu.

V  květnu roku 1901  dochází k prvnímu závodu v Los Angeles , zde stroj s názvem Orient  vedený Ralfem Hamlinem vyhrál  závod , který se jel na  jednomílové dostihové dráze. Abychom byli spravedliví, tak i na silnicích američané jezdili a bylo to v roce  1902 , kdy byl schválen vytrvalostní závod který se konal mezi Irvingtonem a Milburm v New Jersey na vzdálenost deseti mil.

František Sladký