Evropa je zmítána válečnými událostmi a v Americe sílí boj mezi jednotlivými značkami, jejich závodními týmy a také týmy v továrnách, které se podílejí na vývoji nových závodních strojů. Značky Indian, Harley-Davidson, Excelsior, Cyclone a řada dalších každý týden stojí na startu mnoha závodů za pro vítězství své značky. Za toto vítězství je ochoten každý ze startujících mužů obětovat vše co jen jezdec na dráze může dát. Tu vyhrály tovární týmy jedné, tu druhé továrny a mezi nimi se pohybovali i jezdci, kteří jeli jen tak sami za sebe a podařilo se jim zasáhnout do jízdní strategie vedoucí k vítězné jízdě. Cyclone, Merkels a další společně krouží po dvoumílové závodní dráze poháněni k větším výkonům povzbuzováni mnohdy více jak patnáctitisícovou návštěvou diváků, kteří chtěli vidět to, pro co na závody přišli. Dobový tisk ukazuje chvíli startu v jednom se závodů takto :

„Karavana jezdců vedená zaváděcícm automobilem se blíží k rovince startovní a náhle tichý dav čekající na tribuně stichne. Řidič zavádějícího automobilu prudce uhýbá, vlajka startéra sedícího na sedadle automobilu letí vzhůru a dvacet devět bláznů vyráží za řevu motorů vytočených na plný plyn do první zatáčky. Ženy na tribunách křičí, muži vstávají ze svých míst a řvou. Taylor s číslem devět na Indianu  v prvním kole vede smečku jezdců v těsném závěsu se žlutým démonem Cyclonem, který pilotuje Don Johns. Ve druhém kole si pořadí vymění. Bože, to je rychlost……“

P.S.
V rámci svého snění jsem  se snažil malinko poodhalit  pokračující dobrodružství jezdců na dvou kolech na jednom oválu o dvou zatáčkách o atmosféře těchto závodů a  o úvaze jak  mohl na jezdce působit průjezd jezdců v těsné blízkosti jejich stanovišť na tribuně.
Sám jako mladík jsem byl na závodech v Třebíči – Horácký okruh. Jako řada kamarádů jsem obsadil jedno z míst v levotočivé zatáčce poblíže obce Pocoucov. Trať zde klesala z horizontu do pravé a okamžitě do  levé zatáčky o devadesát stupňů, aby na následné rovince přes horizont mizela směrem k Třebíči.

Vzrušení mezi námi kluky bylo velké, každý jsme věděli své o jezdcích a jejich strojích. Vždyť startoval Fanda Šťastných, Gustav Havel, Mirek Čada a řada dalších.

Vše kolem trati utichá, z amplionů je slyšet jen vzrušený dech reportéra, který hlásí poslední minutu před startem, který byl v Třebíči na náměstí. Odstartováno a ampliony kolem trati se nese řev roztláčených motorů a neartikulovaný křik reportéra s tím, že Šťastný vyrazil do závodu jako první.
K místu kde jsme závodníky očekávali to bylo od startu asi tak tři kilometry. Pětistovky vytáčené do vysokých otázek bylo ve velmi krátkém čase slyšet. Ještě jsme je neviděli a už pod horizontem bylo slyšet prudké odřazování jednotlivých strojů a najednou jsme je měli na dohled, modrá přilba, bílý šátek, bíle rukavičky, to byl Fanda Šťastnejch, odřadil, motocykl se zhoupl v tlumičích v mírně  pravotočivé zatáčce, aby se zavytím vytočeného motoru překlonil. Měl jsem jej u sebe, tak na délku paže, Fanda byl soustředěný, svíral rukojeti řídítek, lehce zmáčkl spojku, odřadil, vzduch rázem a horkem zastavil dění, stroj se zhoupl a s řevem  vylétl se zatáčky. Ještě jsem registroval zablácené boty  Šťastného a již se do zatáčky řítil Havel a za ním Čada a opět sprška teplého vzduchu spáleného ricinu. Zážitek, na který se nezapomene.

Později, kdy jsem měl možnost poznat Fandu Šťastnýho osobně a to nejen při závodech, ale i v soukromí, jsem mu rád připomínal, že měl zablácené boty, což on nerad slyšel. Byl prostě vždy jezdec elegán a odbýval mne vždy s úsměvem, že jsem měl asi vlčí mlhu anebo tenkrát v Třebíči bylo po dešti. On na start přišel vždy jako ze škatulky.

František Sladký