Závod je závodem teprve ve chvíli, kdy je  viditelná konkurence , bez níž závod není závodem a tak skutečně u každého , byť jen začínajícího výrobce , kterých po Americe vyrostly desítky a desítky byl dostatek mužů, kteří snili jen o vítězství, úspěchu na trati, neboť si byli plně vědomi toho, že úspěch na trati povede i k úspěchu na trhu.

Desítky mladých mužů snili, jak za řevu motorů vytočených do maximálních otáček získávají svá vítězství, získávají peníze a slávu.  Většina z mužů byla postižena touto „horečkou“, která byla doslova nepředstavitelná pro odcházející generaci.

Na snímku usmívající se „chlapec“ byl také jedním z nich. Jake De Rosier se narodil v kanadském Quebecu a již v sedmnácti letech na velodromu v Massachusetts vyzkoušel na jednom ze stimulačních strojů francouzské provenience své jezdecké dovednosti. Uplatnil své přirozené schopnosti a ve velmi krátké době využil rad zkušenějších a dostal se na špičku mistrů oválů. Postupně, jak má možnost závodit na strojích nejvyšší kvality, tedy na Indianech, získává a ustavuje jeden rekord za druhým. Nebylo mu ani dvacet osm let a stává se platným členem továrního týmu  značky Indian. Uměl dokonale odhadnout dráhu, uměl velmi rychle najít tu nejideálnější stopu vedoucí k vítězství.

Více jak devětset vítězství tohoto veterána závodů na oválech dosáhl za své závodní kariery, aniž by se někdy vážněji zranil. Měl prostě závodnické štěstí a nelze opomenout jeho výjimečné jezdecké dovednosti.

Důvodem proč se Jake De Rosierovi   věnujeme poněkud více než dalších velikánům tohoto způsobu závodění je ta skutečnost, že byl účastníkem v pozdním létě roku 1911 závodu na ostrově Isle of Man  v Anglii.

A zde je viditelný rozdíl mezi ježděním v Americe a ježděním v Evropě. De Rosier na volně vedené trati evropského stylu nemohl uplatnit své zkušenosti z ježdění na oválech. Jake De Rosier zde doslova propadl a továrna Indian s ním na základě těchto výsledků rozvázal spolupráci a De Rosier následně odchází k firmě Excelsior.

Excelsior tehdy spěl k vrcholům svých výkonů a to se stalo De Rosierovi osudným. V důsledku úprav oválů, designu trati  dosahoval náklon v zatáčkách k šedesáti stupňům a závody se  stávají velmi nebezpečné. Jezdci se postupně seznamují s fenoménem sil působících na letící stroj, kdy  odstředivá síla přemůže letící stroj a pošle jezdce a jeho stroj nad horní část oválu ,  kde zákonitě skončí v davu diváků.

Při jednom se závodů v roce 1912, při otevření nového stadionu - motodromu v Los Angeles havaruje, z havárie se zotaví, následuje několik dalších závodů, kdy opět dojde ke zranění a v roce 1913 kdy podstoupí další operaci umírá. Z dobového tisku pak plyne, že když procházel smuteční průvod kolem výrobních hal továrny,  tak zde na počest De Rosiera  všichni dělníci přerušili práci, aby tak vzdali poctu tomuto odvážnému muži.

Krátce se ještě zastavíme  u  dráhových oválů. Při pohledu na výši zatáčky oválných drah a představa  letícího pole strojů , které stoupá z krátké roviny mezi zatáčkami, je představou nad kterou se doslova tají dech. Pohled na snímek rozestavěné dráhy ukazuje výšku vrcholu klopené zatáčky, když ji porovnáme s výškou lidských postav zde postávajících a provádějících jakousi opravu prkenné podlahy oválné dráhy. Divák sedící pak prakticky na velmi krátkou vzdálenost od letícího klubka strojů je jednak oslněn nejdříve horkou vlnou, která předstihuje jezdecké pole za ohromného řevu motorů a najednou je toto klubko zde a vy se nacházíte přímo vedle něj, vidíte do tváří jezdců, vidíte sevřené pěsti na řídítkách strojů, vidíte jezdce zahleděné jen dopředu na vítězství. Klubko jezdců se přežene, adrenalin ve vašich žilách poněkud opadne , aby se po chvílí stejný okamžik vrátil a vy jej vnímáte ještě intenzivněji. A tak to jde stále dokola při každém průjezdu klubka jezdců okolo vás.

František Sladký